Smuteční síň do Roudnice nad Labem

Smuteční síň do Roudnice nad Labem

spoluautor:

Jan Březina, Radek Hála

 

místo:
Roudnice nad Labem

 

soutěž:
2010

 

Při promýšlení a navrhování prostoru, kde se loučíme s blízkými, je nutné předem zvážit řadu důležitých otázek. Která stavba by měla být nadčasovější, než ta v níž bezprostředně čelíme pomíjivosti a křehkosti lidského života? Jak dalece můžeme abstrahovat, než dosáhneme hranic archetypu, který je ještě všeobecně srozumitelný? Na jakou tradici můžeme v našem geografickém prostoru smysluplně navázat? Opravdu se chceme se svými nejbližšími loučit v neosobních betonových krabicích na okrajích měst? Nebo tuto skutečnost mlčky přijímáme pouze proto, že nemáme jinou volbu? Neměl by okamžik loučení zároveň představovat příležitost uvědomit si vertikální rozměr života? Prožít okamžik sounáležitosti s okolním světem? Přinést úlevu při uvědomění si, že vše je součástí harmonického celku, který převyšuje naše chápání? Nejsme tomuto prožitku blíž v otevřené krajině, na loukách, na hřebenech hor?

Nezávisle na tom, jakého jsme vyznání, máme pouze dvě jistoty: odejdeme z tohoto světa neznámo kam, a většinou nevíme, kdy se tak stane. Tato (ne)jistota je konstantou, která nás všechny spojuje. Proto také přirozeně cítíme, že prostor posledního  rozloučení by měl být důstojný a velkorysý, ale zároveň evokovat čistotu tvaru a eleganci bez přebujelé pompéznosti a okázalosti.

Dalším důležitým výchozím momentem pro předkládaný návrh se stala krajina, která je vždy neodmyslitelnou součástí našeho života, ukotvuje nás v prostoru, vyvolává vzpomínky. Pozemek pro stavbu smuteční síně je na místě, kde se setkává lyrická labská nížína s dramatickými vrcholky  Českého středohoří. Je to krajina plná mýtů, spících sopek, starých hradů, barokních pokladů.  Jedná se o oblast, kde přímo fyzicky cítíme, že tudy procházela historie. Jedním z předobrazů tohoto návrhu jsou pohřební mohyly předkřesťanských kultur, které připomínají místo posledního odpočinku našich předků důstojným a neinvazivním způsobem ve vztahu k okolní krajině.

Chtěli jsme navrhnout objekt, ve kterém budou všechny tyto rysy harmonicky propojené: současnost s tradicí a historií i člověk s přírodou. Stavbu, která ze země roste a zase se do ní navrací jako zhmotnění přirozeného koloběhu života a smrti.